Proč vypukla válka na Ukrajině?

Má něco společného s První světovou válkou? Znáte Američana Nassima Nicholase Taleba? Slyšeli jste, čemu Taleb říká „černá labuť“? Víte kdo je Ukrajinec Volodymyr Parasjuk? Více se dozvíte v následujícím textu.

Má válka na Ukrajině něco společného s První světovou válkou?

28. června 1914 Gavrilo Princip v Sarajevu zastřelil arcivévodu a následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Tento Sarajevský atentát se stal záminkou pro válku mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem, která během měsíce přerostla v celosvětový konflikt. První světová válka by pravděpodobně vypukla i bez Sarajevského atentátu. Jenže kdyby Ferdinand d'Este nebyl zastřelen, mohl by ovlivňovat další vývoj věcí a všechno, možná, mohlo být jinak.

Sám Gavrilo Princip skončil relativně „dobře“. Jelikož mu nebylo ještě 20 let, nemohl být popraven, takže dostal maximální možný trest – dvacet let tuhého žaláře. Zemřel 28. dubna 1918 ve vězení Terezín. Srbové ho dodnes oslavují jako hrdinu. Gavrilo Princip se tak stal symbolem vzniku 1. světové války a Nassim Nicholas Taleb by ho nazval „černou labutí“.

Američan Nassim Nicholas Taleb
Odpověď na druhou otázku z úvodu článku: Nassim Nicholas Taleb je americký ekonom, akademik, filozof, investiční poradce a obchodník libanonského původu. Předpověděl finanční krizi v roce 2008, je odpůrcem velkých bankovních domů a podle New York Times je autorem jedné z dvanácti nejvlivnějších poválečných knih o investování.

Jeho bestseller z roku 2007 „Černá labuť: Následky vysoce nepravděpodobných událostí“, v originále „The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable“ (Paseka, 2011, 478 stran) analyzuje fenomén „černých labutí“, tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti. Mezi takové fenomény spadá např. teroristický útok z 11. září 2001, globální nástup internetu a facebooku a již zmiňovaná finanční krize 2008.

Za černou labuť Taleb považuje každou událost, která vykazuje tři charakteristické znaky. Zaprvé, leží mimo rámec toho, co se dosud dělo, a co je tedy představitelné. Zadruhé, černé labutě mají obrovský dopad. A zatřetí, jakmile se černá labuť přihodí a lidé si na ni a její následky zvyknou, jeví se zpětně jako absolutně samozřejmá a zcela předvídatelná. Což opět vede k nesprávnému pocitu, že rozumíme světu, a že nás už ničím nepřekvapí – než ale jednou…

Dle Taleba tvrzení že „všechny labutě jsou bílé“ neprokážeme tím, že budeme pozorovat milióntou bílou labuť, ale lehce je vyvrátíme tím, že uvidíme jednu černou. Černá labuť je v Talebově pojetí událost, která leží za hranicemi obvyklých očekávání a má mimořádný dopad. Lidská očekávání nutí pro ni nalézat dodatečná vysvětlení, což vytváří dojem, že ji bylo možné předvídat a objasnit.

Existují události, které nejdou předpovědět. Např. konec komunismu a přechod na tržní hospodářství před 25 lety byl ukázkovou černou labutí, díky níž desetitisíce lidí dosáhly na majetek, o kterém se jim nikdy ani nesnilo. Optimista bude tvrdit, že poctivě, pesimista všude uvidí tunely. Pravda bude jako vždy někde uprostřed. V každém případě to byl zásadní historický zlom, který se dotkl každého.

Proč Taleb pro tento fenomén použil výraz černá labuť je zřejmé. Je to podobné jako „bílá vrána“ nebo „černá ovce“, ale mnohem razantnější. Před objevením Austrálie byli totiž Evropané absolutně přesvědčeni, že jsou všechny labutě bílé. Byla to taková víra a taková jistota, že se to po staletí používalo i v logice. Pak ale cestovatelé objevili černě opeřený druh, který staletými předsudky ornitologů i logiků otřásl…

Takovou „černou labutí“ je, řečeno s nadsázkou, i veverka z filmu DOBA LEDOVÁ, která způsobila svou chamtivostí při sběru oříšků rozdělení kontinentu Pangea na menší kontinenty, které jsou podobné těm dnešním.

Předchozí popis byl nutný pro pochopení jednoho zlomového okamžiku z února 2014 v historii Ukrajiny. Válka na Ukrajině by možná nevypukla, pokud by nebyla porušena jedna pracně vyjednaná dohoda… Stačil jeden fanatický člověk, jeden fanatický projev ve správnou dobu a na správném místě a dějiny jednoho státu se změnily. Ten muž se jmenoval  Volodymyr Parasjuk. Dle Talebovy klasifikace nese všechny rysy černé labutě.

Volodymyr Parasjuk – militantní fanatik z Majdanu

Kdo je Volodymyr Parasjuk?
Je to Ukrajinec a ekonom ze Lvova, ale hlavně ozbrojený „hrdina“ z Majdanu, který nejspíš spustil lavinu negativních událostí. Jedná se o příběh z 21. 2. 2014. Lídr strany UDAR Vitalij Kličko vysvětloval tehdy demonstrantům dohodu, kterou opozice s režimem krátce předtím uzavřela. Ukrajinský prezident Viktor Janukovič a opoziční předáci za přispění tří evropských ministrů podepsali úmluvu, která měla na Ukrajině ukončit násilnosti a krizi. Obsahem dohody byl příslib prosincových mimořádných prezidentských voleb, návrat k ústavě z roku 2004 a vytvoření nové vlády národního porozumění.

V tom na podium vlezl Parasjuk, vzal Kličkovi mikrofon a vyhlásil ultimátum: „Jestli zítra do deseti ráno nevystoupíte s prohlášením, aby Janukovič odstoupil, přísahám, že půjdeme ozbrojeni do útoku.“ Dav na Majdanu toto bouřlivě přivítal a dál to znáte. Dohoda padla. Druhý den v 10 hodin dopoledne už bylo jasné, že Janukovičova kariéra skončila. Byl svržený, několik dní se skrýval a potom uprchl do Ruska.

Nakonec, udělejte si vlastní názor na hysterický projev Parasjuka (odkaz je níže), který možná sehrál roli ukrajinského Gavrila Principa: od úst frkal páru jako Bivojův kanec až se z toho chlapec na konci úplně zadýchal. Alois Jirásek souboj Bivoje s kancem popisoval takto: „Kanec sebou škubal, černými kopyty kopal, zuby klektal a očka krví podlitá zuřivě obracel… Muži křičeli a zbraní mávali…“ To spíš vypadá na popis Parasjuka a lidí z Majdanu, než na Staré pověsti české. Možná Alois Jirásek sledovat ČT24 a nechal se jí inspirovat.

Parasjukův proslov připomínal něco mezi Hitlerem a Mussolinim… Ein Volk, ein Reich, ein Führer… V závěru klipu je vidět, že i boxerský šampion Kličko je z toho všeho jelen. Bez ironie. Ukrajinci chtějí do západní Evropy, ale to video, ta otevřená rakev, ty emoce, ten fanatismus, to ukazuje ani ne na vysmívaný „Balkán“, ale přímo do Saudské Arábie, kde se chystají „mohamedáni“ kamenovat Satana… Takže všechny složitě uzavřené dohody padly a ke slovu se dostal militantní dav... Škoda, že tam zrovna v tu chvíli nebyl Schwarzenberg. Mohl zabránit válce a ještě se rétoricky od Parasjuka lecčemu přiučit. Ale on je spíš pro to humanitární bombardování, že ano…

Volodymyr Parasiuk speaks to Euromaidan

Volodymyr Parasjuk je tak podle Taleba jasnou „černou labutí“. Má na triku ztrátu Krymu pro Ukrajinu, tisíce mrtvých a řadu sestřelených letadel, o dalších materiálních škodách ani nemluvě. Jednou přijde den a Ukrajinci budou tohoto „sympaťáka“ a tribuna „revoluce“ proklínat.

Jsou to všechno úvahy typu „co by kdyby“. Co by bylo, kdyby se Gavrilo Princip netrefil. Co by bylo, kdyby Hitler dobyl Moskvu. Co by bylo, kdyby se spojencům nepodařila invaze v Normandii. Co by bylo, kdyby fanatický Parasjuk neprskal na Majdanu…

Možná, i kdyby zmiňovaná dohoda byla akceptována, by později vznikla další zlomová a krizová situace (černá labuť) a válka by stejně vypukla. Ten zájem velmocí o Ukrajinu byl totiž evidentní…

---

_{Čerpáno z těchto zdrojů:
1) Úvahy z e-mailu jednoho čtenáře. Jméno raději neuvádím, protože pravda a láska zatím nezvítězila. Je to vůbec možné? A nezvítězivší pravdoláskař je absurdně nebezpečný  
2) Když se černá labuť rozhodne ničit Stručné a zajímavé, doporučuji přečíst
3) Taleb: Další černá labuť? Státní schodky! Nejen státní schodky, ale i stručný návod jak naložit s úsporami
4) Jak se smířit s realitou nezměřitelné pravděpodobnosti  Deset zásad ke zvýšení odolnosti společnosti vůči „černým labutím“
5) Black swan theory (v angličtině)}

---

_{FOTO: Vitaliy Nosach, Reuters}

Americký ministr zahraničí John Kerry a česká Miss

„Chceme jednotný, stabilní a demokratický Afghánistán,“ řekl Kerry. „Chceme mír na celém světě,“ řekly standardní české Miss. Kdo z nich hlásá větší pitomost?

Zpráva z tisku: „Teroristický útok si vyžádal přes 80 mrtvých. Nejméně 89 lidí přišlo o život a čtyři desítky lidí utrpěly zranění při explozi trhaviny ukryté ve vozidle na hojně navštěvovaném tržišti v provincii Paktika ve východním Afghánistánu. Tržiště bylo v době exploze plné lidí.“ (MF DNES, 16. 7. 2014, strana 6A, zkráceno). Tím bychom měli vyřešenou tu část Kerryho citátu, která se týká stability Afghánistánu.

Většina obětí masakru byla z řad dětí a žen. Táliban před odchodem zahraničních jednotek, který je plánován na konec tohoto roku, zesiluje svůj boj proti nastolenému režimu. Výše uvedená krátká zpráva (sloupeček o patnácti řádcích) vyšel až na šesté straně deníku. Souběžně s tímto článkem tam byl zveřejněn i text: „Oscar Pistorius se chtěl porvat v klubu.“ Nic moc. Afghánistán utopený uvnitř listu spolu s mírně bulvární zprávou. Nebýt nedávné smrti pěti českých vojáků, byl by Afghánistán mimo zájem mainstreamových médii.

Ono se není co divit. Po Little Big Hornu a Vietnamu je na obzoru třetí velká vojenská porážka USA. Afghánistán. Toto je fakt. Pro pravdoláskaře, kteří jsou přímo posedlí, z jakých zdrojů jsem čerpal, vše odtajním. Možná je trochu zklamu. Není to Snowden. Ten je v Rusku (asi v luxusním gulagu na Sibiři), takže mu věřit nejde. Mé kanály jsou mnohem serióznější. První zdroj: cvrlikají si o tom vrabci na střeše. Druhý zdroj: v MF DNES to prohlásil novinář Teodor Marjanovič. Ten druhý pramen je mírně solidnější. Novinář zřejmě bude mít lepší přehled než vrabci. Teoreticky. Když to ovšem vysloví pan Marjanovič, je to tutovka. Potvrzuje to i filmová hláška: „Když to napsala Právda, tak to bude pravda.“ Dnes roli Právdy zaujal Marjanovič. Inu, nová doba…

Nyní je na místě podpořit druhou Kerryho myšlenku o jednotě. Naši věrní spojenci z Afghánistánu (když tam máme vojáky na misích, musí to být spojenci), se rozhodli, že vláda moudrého a Západem nijak nezkorumpovaného prezidenta Hamída Karzáího bude nahrazena něčím stejně dobrým, možná i lepším. Kandidáti byli dva: Abdull Abdulláh a Ašraf Ghání. Prezidentští uchazeči se ještě před oznámením výsledků navzájem obviňovali z volebních podvodů a hrozili, že výsledky hlasování z druhého kola (14. 6. 2014) neuznají. Jak řekli, tak udělali. Oba se prohlásili za vítěze prezidentských voleb! Abdulláh sice vyhrál první kolo voleb, nicméně ve druhém kole byl úspěšnější Ghání. Jsou zde tedy pochybnosti o platnosti voleb. „Každý hlas bude zkontrolován, všech osm milionů,“ prohlásil proto na tiskové konferenci Kerry.

Velké zkušenosti s přepočítáváním platných hlasů má Tomio Okamura. Mohl by mu pomoci, samému Kerrymu by vše trvalo neúměrně dlouho. Prohra Abdulláha natolik nakrkla, že prohlásil: „jde o puč proti lidu!“ Vida, semínka americké demokracie dopadla na úrodnou půdu a vydala první plody. Ale pozor! Stále tu máme úřadujícího prezidenta Karzáího. Když to tedy sečteme, Afghánistán má nyní tři prezidenty! Tolik jich ani nebylo blahého času na policejním prezidiu (Červíček versus Lessy).  Možná se Afghánci inspirovali v Česku a systém volby prezidentů ještě vylepšili…

Ministr Kerry jako Prezident Miss Afghánistán 2014

Na závěr článku jsem si nechal úplnou perlu – demokratický Afghánistán podle Kerryho. To je stejně reálné, jako fiktivní ostrov Utopia od Thomase Mora. Kerry chce zavést demokracii tam, kde je to nemožné. Připomínám, že tento výrok pronesl 11. 7. 2014 přímo v Kábulu, kam narychlo přijel z jednání v Číně. Ano, přijel dělat smírčího soudce a domluvit těm dvěma prezidentům: Abdulláhovi a Ghánímu. Jak již bylo řečeno, oba se cítí vítězi voleb. To je nejdemokratičtější, co kdy svět viděl. Staří Řekové se sice obrací v hrobě, ale v Afghánistánu demokracie funguje. A Kerry je šťasten. Konečně na tu demokracii a na jeho slova došlo.

Skutečnost je ovšem taková, že v této zemi dodnes vládne středověk, kmeny, klany, rodiny, místní velitelé. Vše navíc komplikují různé komunity, náboženské a etnické skupiny. Obyvatelé Afghánistánu nejsou historicky zralí pro žádnou demokracii. Jediné, co tam jakž takž po staletí fungovalo, byla vláda pevné ruky místních náčelníků. Až do doby, než to začali Američané vylepšovat.

Výsledkem „exportu demokracie“ do středověku je totálně zkorumpovaná „demokratická“ vláda v Kábulu. Karzáího režim (včetně všech jeho příbuzných), je hlavním výrobcem heroinu v zemi. Afghánistán je odpovědný za zhruba 90 % produkce máku a každý rok dodává kolem 400 tun heroinu na světový trh. Karzáího „demokracie“ navíc údajně dostává přímé platby z černých peněz od CIA. Nerealistické snahy o vybudování demokracie v Afghánistánu ztroskotaly. A nejen kvůli korupci. Je zřejmé, že Spojené státy jsou natolik pokořeny, že dnes s Tálibánem tajně vyjednávají o budoucnosti země.

Krátká rekapitulace válek v Afghánistánu:
1) Angličané: Tři britsko-afghánské války 1838 – 1919 skončily drtivou porážkou britského vojska a jeho odchodem z afghánského území.
2) Rusové: Snažily se v letech 1979 až 1989 o dobití Afghánistánu. Dopadli jako Britové.
3) Američané: Operace Trvalá svoboda trvá od roku 2001 až do současnosti. Dopadnou jak Angličané a Rusové.

Od roku 2003 v Afghánistánu působí kromě vojsk protiteroristické koalice a jejích tajných služeb také jednotky NATO. Jde o vleklou válku, zatím bez jasného výsledku, která ale skončí stejně jako všechny předchozí pokusy.  Prozatím snahy Američanů o vytvoření životaschopného afghánského státu se silnou centrální vládou selhaly. Zahraniční mocnosti se permanentně vměšují do afghánských záležitostí a snaží se tam šířit západní morálku. Je logické, že Afgháncům se to nelíbí a chtějí si vládnout sami, bez diktátu cizích zemí.

Odhaduje se, že v Afghánistánu bylo při americké kampani zabito kolem dvaceti tisíc civilistů. Německý časopis Der Spiegel v roce 2011 zveřejnil fotografie, na kterých američtí vojáci pózují se zabitým afghánským civilistou. Celkem takových fotografií Američané pořídili čtyři tisíce. Z mrtvých si také odřezávali trofeje. Americká armáda se za tyto činy svých vojáků omluvila. Viníci už stojí před soudem, informoval i list Guardian z té doby.

Velmi zajímavá zpráva, která mi svého času nějak unikla: USA dostaly nabídku, která se nedá odmítnout, ale přesto ji odmítly. Britský deník The Independent přinesl zprávu z 15. října 2001, že Tálibán týden po začátku invaze nabídl vydat Usámu bin Ládina Američanům, ale tento návrh byl osobně G. W. Bushem odmítnut. Takže, šlo jim o dopadení Usámy bin Ládina nebo i o něco jiného?

Aby mi nebylo vyčítáno, že jsem snad proruský (což stejně činěno bude), nabízím titulek z druhé strany barikády – z amerického tisku; The New York Times: Kerry v Egyptě tápe (listopad 2013). Nedávno jsem ho ale viděl v televizi přímo v „júesej“, takže asi našel správný směr a nezabloudil. Tomu Kerrymu to fakt dobře myslí. A potom, že nejsem objektivní…

---

_{FOTO: hellos.com; www.pri.org
Kerryho citát z perexu: MF DNES 12. 7. 2014 (Reuters, ČTK)}

Hořká pravda o pravdoláskařích

Kdo nemiluje Václava Havla, jest duševním trpaslíkem! Pravila svého času jistá blogerka. K tomu lze jen dodat: Amen.

Pavel Frost, podnikatel, producent, muzikant, sinolog žijící a podnikající v Číně na tuto hloupou propagandu reagoval dne 21. 7. 2011 kritickým článkem, ve kterém přesně definoval lidi, kterým většina občanů posměšně říká pravdoláskaři. Jeho popis je naprosto výstižný a krutě pravdivý. Cituji:

Pravdoláskaři = skupina lidí, kteří milují Václava Havla, a jeho pojetí světa vyjádřené třemi poučkami George Orwella: Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla.  A k tomu dodávám Lež je Pravda a Bída je Hojnost. Pokud jste Orwella četla, víte, o čem mluvím. Tečka.

Pravdoláskaři jsou zcela nepochybně odporná skupina establishmentu, většinou perfektně exponovaná už za doby vlády KSČ (agenti StB, KGB, členové KSČ či patolízalové bolševických papalášů) a schopná demonstrativně podporovat hlavní ideologický proud ať je jakýkoliv.

Je schopná předstoupit před národ a drze a neomaleně lhát v zájmu podpory této ideologie. Byli by schopní veřejně odsoudit jak popravu komunistky Brožové-Polednové, tak popravu Milady Horákové či Jiřího Paroubka. 

Jsou schopni manifestačně podporovat americké radary a rakety, "pvapovy z hvězd a pvuhů", stejně jako jejich otcové vítali Stalina a soudružskou pomoc SSSR a před tím jejich dědové Adolfa Hitlera. Jejich kolaborace s režimem záleží jen na době.  

Libye, sídliště v Sirte zničené humanitárním bombardováním NATO. PO TŘECH LETECH VRAŽDĚNÍ JE ZEMĚ V TOTÁLNÍ KRIZI..

Zaklínají se Velkými a Ušlechtilými slovy jako je Morálka, Mír, Humanismus, Lidská práva, Svoboda, Demokracie a podobně a přitom podporují totalitu, vymývání mozků, vraždění maminek a dětí v kolonizačních válkách USA (nazývaje to pokrytecky "humanitární bombardování" a obhajoba lidských práv, míru, svobody a demokracie), rasismus, xenofobii, náboženskou nesnášenlivost a intoleranci, generační nenávist a lhostejnost k lidskému utrpení obyčejných lidí.  

Svojí vlastní zrůdnost, sobectví a amorálnost v honu za mocí a penězi často kryjí hlasitou podporou ideologie či náboženství, které je zrovna "in". Požívají nekritickou podporu médií  mainstreamu, který je oslavuje jako vzory morálky, slušné lidi, spasitele lidstva a polobohy. Je to politický směr, který je schopný jít s každým dostatečně amorálním a mocichtivým.

Václav Dvořák (režisér a dokumentarista) se dne 3. 10. 2011 vyjádřil podobně:

„Divíte se, proč obyčejní čeští lidé opovrhují „pravdoláskami“ jako licoměrnými, prolhanými, byť možná dobře placenými farizeji, kteří ignorují hrůzy a nespravedlnosti dnešního světa, z nichž mnohé sami spoluzavinili, raději se předvádějí jako krasoduchové různých Bilderbergů a Fór 2000? Mimochodem, jestli se nemýlím, štvaní do války tak, jak to činil Václav Havel v případu Jugoslávie, Iráku a Libye jsou stále podle našeho práva trestné a nepromlčitelné.“ 

Přestože oba zmiňované úryvky textů pochází z roku 2011, stále platí, a já s nimi naprosto souhlasím. Sám bych to nenapsal lépe. Zbývá ujasnit několik věcí. Ačkoliv si utahuji z pravdolásky, neznamená to, že obecně zesměšňuji pravdu a lásku. Jen jejich karikatury. A dál. Nejsem ani bývalý ani současný člen KSČ či KSČM. Ani jejich volič. Své postoje k této věci jsem vyjádřil např. ve starším blogu „Proč jsem se nestal komunistou“.

Za socialismu jsem za přidrzlé a kritické řeči na adresu fízlů musel „podávat vysvětlení“ policajtům – tehdy esenbákům. Hrozilo mi vyhození z gymnázia. Takže jsem asi režimu moc na ruku nešel… Ježíši Kriste! Nejsem snad disident? Nebo ještě hůř - kryptopravdoláskař? To by bylo holé neštěstí! Tu tíhu bych neunesl. I když, měl bych si promluvit s opravdovým pravdoláskařem. Třeba by mi poradil, jak z toho vytřískat velké peníze – za třetí odboj.

Pokud se týká zdrojů, ze kterých cituji, lze je najít na internetu. Pravdoláskaři si je jistě vyhledají sami, bude-li jim to stát za to. A ono bude. Takže je povzbuzuji hláškou z jedné komedie: „Hledej, šmudlo, hledej.“ Ovšem nejjednodušší bude vše prohlásit za zvrhlé dílo komunistů, agentů StB, KGB případně rovnou pohrobků Gestapa.

Kdo nemiluje Václava Havla, jest duševním trpaslíkem! Z toho plyne, že většina národa patří do čeledi trpaslíků. To je smutné.

Nebudu zde uvádět seznamy pravdoláskařů. Každý ví, že mezi ty nejznámější patří Havel, Schwarzenberg, Pehe a Albrightová z „júesej“. Celkem se těším na reakci „najaté pravičácké novinářské lůzy“ a „pražské kavárny“. Ty legrační formulace byly zvoleny úmyslně, přímo v dobré víře. Ať mají i ti prostší dělníci pravdolásky dobrý terč pro humanitární verbální útoky. Já do nich kamenem, oni by měli do mě chlebem. Jsou to přece pravdoláskaři! Nebo néé?

Abych jen nerecykloval starší věci, pojďme do současnosti, která souvisí se zemí pravoláskařům zaslíbenou – USA.  V červnu 2014 došlo ke zveřejnění odposlechů polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského. Ten tvrdil, že Polsko je v pozici, kdy provádí orální sex Spojeným státům, aniž by za to dostalo jakoukoliv odměnu. Zde je jeho prohlášení:
  
„Polsko-americké spojenectví nemá žádnou cenu. Je naopak škodlivé, protože vytváří falešný pocit bezpečnosti v Polsku... Totální blbost. Dostaneme se do konfliktu s Rusy a Němci a budeme si myslet, že je vše v pořádku, protože ho prostě kouříme Američanům. (Jsme) ztroskotanci. Totální ztroskotanci.“

Toto upřímné prořeknutí okomentoval i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: „Podstata Sikorského výroků ukazuje jeho politický realismus.“ Lavrov má smysl pro humor.
Sikorskému lze věřit, protože to, co cituji, řekl neoficiálně, a proto mluvil pravdu. Bystří pravdoláskaři jistě ví, pokud ne, řídící pravdoláskař jim to zjeví, že Polsko má čtyřikrát více obyvatel než Česko a lze je počítat mezi středoevropské „velmoci“. Jak je ale vidět, ani kouření jim není nic platné.  Co by museli dělat čeští politici, aby dosáhli úrovně Polska, si raději ani nechci představit, i když jsou známy ještě horší sexuální praktiky. A teď babo raď, která orientace je ta správná…

---

_{FOTO: vlastnihlavou.cz; kockaapravo.cz}

Kdo škodí Romům?

Paradoxně ty organizace, které by jim měly pomáhat. Zdroj rasismu a nesnášenlivosti je přímo v nich. Další škodnou v revíru jsou aktivisté typu Kocába. Ovšem nejvíc si škodí sami Romové svým chováním.

Nikdo doopravdy neví, jak řešit soužití mezi Romy a českou společností.  A nejen českou. Lidé v oblastech se zvýšeným výskytem Cikánů se bojí o svou bezpečnost. Státní orgány jim v tom mnoho nepomohou. Policisté mají strach Romy zavírat, soudy se bojí je soudit. To vše kvůli obavám z nařčení z rasismu. Jenže rasismus a nesnášenlivost nejvíce šíří „oběti rasismu“, romské organizace a všichni ti Kocábové. Tedy ne většinová společnost.

Neúspěchy multikulturalismu v Česku

Za exministra Kocába, blahé paměti, začalo navyšování počtu neziskových organizací pro nepřizpůsobivé občany (krásný eufemismus pro Cikány). Přitom multi-kulti věrozvěsti jako byli Džamila Stehlíková a Michael Kocáb o Romech a o soužití s nimi jen mluvili, ale nikdy jejich hodnoty nepřijali a ani podle nich nežili. Pravdoláskař Kocáb byl a je snad nejzprofanovanější figurkou multikulturalismu. Když i zprofanované romské organizace tvrdily, že jejich věci víc škodil, než pomáhal, tak jak ho jinak nazvat? Romští aktivisté alias romští bafuňáři tak v Česku získali pátou kolonu – neromské, ale proromské rasisty… Naprostou pomýlenost jejich multikulturalismu vidím v „odborných“ debatách o popírání odlišností mezi rasami, které jsou dědičné a jen obtížně změnitelné.

Kocábovo dědictví neziskových organizací obnáší více než stovku rozličných romských iniciativ, zájmových sdružení, kulturních sdružení a dalších příspěvkových organizací. K tomu další stovky koordinátorů, poradců, aktivistů, atd. Žádné jiné etnikum v Česku nemá tolik zbytečných sdružení. Ani „multi-kulti“ a „tolerance“ nemůže být ovšem bezbřehá. Je to drzost, provokace nebo jen nestoudnost? Hlavně je to dobrý byznys.

Sociální programy na podporu romské komunity jsou placeny státem a dotacemi z Evropské Unie. Na těchto penězích se živí podnikavci z řad romských aktivistů. Spousta zmiňovaných spolků a organizací vydává mraky časopisů a brožur, které jsou k ničemu. Jaký měřitelný efekt to přineslo? Podle mě žádný. Žádné pozitivní výsledky. Ta situace a nevraživost vůči Romům je pořád stejná. Brožura nebrožura. Jediným skutečně měřitelným výsledkem jsou opakované problémy při vyúčtování dotací. Nechtěl jsem napsat rovnou podvody…

Romským předákům současný stav vyhovuje. Pokud bude stále existovat „romská problematika“ bude potřeba ji „řešit“. Budou nutné organizace, budou potřebné dotační peníze, budou nezbytní předáci. Proto romští bossové ani nechtějí připustit, že by se Romové měli chovat jinak. Žádají, ať se jinak k Romům chová většina. Tak to ale nikdy nemůže fungovat. Takovým způsobem Romy integrovat nepůjde. Romové jsou jiní. My to podle aktivistů musíme přijmout jako neměnný fakt. A dál platit peníze romských organizacím. Dál tím zatěžovat státní rozpočet. A tak romským předákům neustále zajišťovat slušnou existenci. O to jim jde především.

Přitom někteří Romové ani nevědí, že takové organizace pro jejich podporu existují. Což je s podivem – při takové inflaci darmožroutských spolků… Od roku 1989 se musí jednat o desítky miliard korun promrhaných v nesmyslných projektech. Ironicky řečeno, není pravda, že perpetuum mobile nejde sestrojit. Romové to dokázali díky zmiňovaným penězovodům. Počátečním impulsem, který „dotační stroj“ uvedl do činnosti, byl exministr Kocáb. Ale protože to je české perpetuum mobile, tak nevykonává žádnou užitečnou práci, ale naopak energii-peníze neustále spotřebovává.

Lidem vadí hlavně projevy romské „kultury“, to je, jak se Cikáni chovají - ne různost rasy.  Můžeme to srovnat s postojem majoritní společnosti k Vietnamcům. Ti vadí jen ultrapravici či ultralevici. Vietnamci se dokázali naší společnosti přizpůsobit, přijmout její model. Možná se jim náš systém příliš nezamlouvá, ale respektují ho. Různé kultury mohou žít spolu v jedné zemi, ale ta menšinová nebo příchozí by měla přijmout hodnoty a tradice společnosti, se kterou chce vycházet. V opačném případě vznikají napětí a rozbroje. Lidé by chtěli, aby se Romové chovali slušně. Když to dokáží, raz dva bude po „rasismu“ ze strany většinové společnosti. Takový požadavek není žádný rasismus a zmiňovaní Vietnamci s tím větší problém nemají.

Je pravda, že Romové žili po staletí na okraji společnosti, stejně jako dnes. Rozpor je v tom, že západní kultura a společnost je založena na individualismu. Romská společnost naopak na kolektivismu - rodinných či klanových vazbách této komunity. Ze své kulturní odlišnosti Cikáni uměle vytváří tzv. sociální znevýhodnění své menšiny. Rozdíl obou kultur je již jen v takové „maličkosti“, jako je vnímání času. Západní společnost vychází ze snahy dlouhodobě plánovat. Romové žijí ze dne na den, dneškem. Tak, jak žili po staletí a tak jak jsou tomu naučeni.

Další věci, které lidem na Romech vadí: nerespektují vlastnictví majetku, neuznávají právo druhých na soukromí, nestarají se o vzdělání svých dětí, chtějí všechno zadarmo, kriminální chování, atd. Zajímají je pouze sociální dávky, které jsou ale majoritní společností vnímány jako výpalné za sociální klid. Ať se to pravdoláskařům líbí, či ne, nic na tom nezmění. Tak se chová naprostá většina Romů. O bílých vránách mezi nimi ještě bude řeč.

Romská mentalita má pouze jedinou výhodu: nikdy nebudou pro většinovou společnost nebezpeční takovým způsobem, jako třeba islamisté nebo jiní extremisté, kteří jsou schopní dobře se organizovat a své akce koordinovat. Toto u Romů opravdu nehrozí. Oni jen, bohužel, hlavně parazitují na společnosti, ale nejsou schopni ji přímo zničit.

Rasismem je, myslet si, že morálka národa souvisí s vlastní rasou. Za svou rasu přitom nikdo nemůže. Západ, kam se počítáme, má za sebou několik století rozvoje vědy, techniky, umění, filozofie. Cikáni mají za sebou několik století kočovného života. Nic víc. Za tu dobu se je nepodařilo asimilovat, protože oni sami o to nestojí. Nic hmatatelného nevybudovali a v oblasti kultury mají snad jen tu hudbu, tance, písničky a rasistické pohádky. Romské pohádky byly dokonce (opět s podporou státu) nedávno knižně vydány a mnohokrát ironizovány. A toto vše, tyto odlišné vzorce chování, dráždí majoritní společnost.

Kdo z Romů v něčem vyniká, něco dokáže, většinou se s nimi již dál nestýká. Jeho soukmenovci se na něj ale dívají jako na „gadžu“, od kterého se i oni distancují; místo toho, aby jej měli za vzor. Těch, co přijali hodnoty většinové společnosti nebo je pouze respektují, je tak pouhé minimum. Mají to těžké. Oni se snaží, něco dokázali, odtrhli se dokonce od svého etnika, a přesto se na ně majoritní společnost dívá přes prsty. Rozumím, že se cítí vykořeněni. Nakonec i Tomio Okamura s tím má zkušenosti. Nebrali ho ani Japonci ani Češi…

Pozitivní diskriminace jurodivého či naivního Dientsbiera není řešením. A ten vychvalovaný (klasik by řekl falešný a prázdný), multikulturalismus se také neosvědčil. I v zemi milované českými pravdoláskaři a eurohujery, v Německu, zjistili, že je to cesta, která nikam nevede. Rovnost na základě rozdílných kultur funguje asi stejně, jako rovnost na základě tříd - nijak. I to zde již bylo neúspěšně zaváděno…

Oprávněnou reakcí většinové společnosti je proto požadavek na nulovou toleranci a absolutně stejné podmínky ve všem a pro všechny. To je v přímém rozporu se snahami zbytečného ministra Jiřího Dienstbiera. S výše uvedeným souvisí i citlivá otázka sociálních příspěvků. Pokud by je Romové nedostávali tak benevolentně a v takové výši, byli by donuceni starat se sami o sebe. To samé se týká všech dalších zvláštních příplatků, kterými je úřady štědře podporují v jejich nicnedělání. Jiné řešení snad ani neexistuje. Jenže Romové se starat o sebe nechtějí a neumí… Tak co s tím?

---

_{FOTO: lidovky.cz; pravyprostor.cz}

Schwarzenberg a Winton – dva různé světy

Necenzurovaný internet má tu výhodu, že můžete zveřejnit věci, které jsou pro mainstreamová média absolutní tabu. Jako v tomto případě, který se týká minulosti předků Karla Schwarzenberga.

Je to shoda okolností. Náhodou jsem na internetu narazil na článek „Případ nepovšimnuté knihy“ a později v MF DNES na krátkou informaci o tom, že zachránce stovek židovských dětí, Nicholas Winton obdrží v říjnu tohoto roku od prezidenta Zemana Řád bílého lva.

Co má společného rodina Schwarzenbergů a Winton? Právě ty Židy. Oba s nimi spolupracovali, ale každý po svém a každý jinak.

Angličan Nicholas Winton dostane Řád bílého lva

Zmiňovaný článek, na který je uveden odkaz, je starší (30. 1. 2011) a jak jsem zjistil, ještě před tím byl mnohokrát a na různých místech publikován. Napřed byl uveden v týdeníku The Prague Post a poté se informace chytila ČTK, následně 31. 5. 2008 deník Právo. Tehdejší mluvčí Schwarzenbergova ministerstva zahraničí, Zuzana Opletalová uvedla, že „kniha obsahuje omyly a falešné informace“. Co jiného také mohla říkat… Článek přitom vychází z knihy, která skutečně vyšla: Paul Polansky, The Storm, česky Bouře, překlad: Vladimíra Žáková, G plus G 1999, ISBN: 80-86103-24-2, EAN: 9788086103242. Pravdoláskaři budou tvrdit, že jde o podvrh StB (asi americké, podle autora). V odkazovaném článku najdete stručný výtah knihy Bouře. Jsou tam i další zajímavé věci týkající se rodiny exprezidenta Havla. Je to pravda? Jsou to lži? Názor si musí udělat každý sám.

Ten historický paradox spočívá v tomto:

Schwarzenbergské panství bylo v prosinci 1939 postiženo živelnou pohromou. Déšť, přívaly sněhu. 40% lesů na rozloze 10000 hektarů bylo zničeno. Náprava vlastními silami by trvala 15 až 20 let a hrozil by bankrot panství. Schwarzenbergův advokát se proto obrátil na protektorátní úřady s žádostí o pomoc. Úřady Schwarzenbergovi vyšly vstříc, a tak v létě 1940 vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.

Zkrátím to. Napřed v táboře byly dvě stovky dělníků ze Slovenska. Neosvědčili se. Později přibyla várka 640 českých vězňů. Neosvědčili se. Dále následovali Židé. Neosvědčili se. Všechno vyřešili až Cikáni. Ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, byly navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt… Ač je to další paradox, s nimi prý tehdejší kníže byl navýsost spokojen.
To židovské intermezzo na Schwarzenbergově panství je v článku popisováno dost drasticky:

… Na řadu tedy  přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů - Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaz zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, „upracováni“. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma…

… Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína…

Celý text článku končí tím, že tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k vydání knihy Bouře týdeníku The Prague Post řekl: „Obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně. Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.“

Jak současný kníže reagoval na slova Pitharta, mi známo není … Autorka citovaného článku Tereza Spencerová prohlašuje: „Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?“ S tím lze jen souhlasit. Přísloví jsou opravdu poučná. Jedno říká: synové nemohou za hříchy svých otců. Druhé pořekadlo oponuje: jablko nepadá daleko od stromu… Můžete si vybrat, máme přece demokracii…

Vydání knihy Bouře provázely zajímavé okolnosti. Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G všemu z počátku nechtěl věřit, váhal nad vydáním textu. Pro jistotu vše nechal prověřit svými právníky. A překvapení pokračovalo. Jeho právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova…

Fedor Gál dál říká: „Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec.“

Článek, z kterého cituji, by se tak měl jmenovat ne Případ nepovšimnuté knihy, ale Případ nechtěné knihy. Tehdy to zrovna moc pravdoláskařské nebylo… Katolická církev měla kdysi tzv. Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Byly to publikace, které církev cenzurovala z důvodu, že by mohly být nebezpečné pro víru jejích členů. Účelem bylo zabránit čtení amorálních knih či prací obsahujících teologické chyby a zabránění poškození věřících. Cosi mi to připomínalo, jen jsem nevěděl co. Stačí však slovo věřící či člen nahradit výrazem pravdoláskař a jste doma.

Vydavatelé, knihkupci i novináři autocenzurou splnili svou „morální“ povinnost: nedávat do oběhu nebo číst knihy, které ohrožují víru a morálku pravdoláskařů. Ale to už tu, pokud si vzpomínám, přece jednou bylo - za socialismu i za Hitlera. Nacisté zakázané knihy dokonce rovnou pálili. Zdá se, že pravdoláskaři kážou vodu a pijí víno. Že by překroutili i heslo „nejsme jako oni“? Nepřekroutili. Jsou stejní, možná i horší! A toto už vůbec není pravdoláskařské…

Život přináší neuvěřitelné paradoxy. Představte si, že by prezidentské volby nevyhrál Zeman, ale Schwarzenberg. Češi naštěstí na manipulace ve stylu amerických prezidentských kampaní ve prospěch Schwarzenberga nedali, takže je to opravdu jen představa. Nicméně, došlo by k zajímavé situaci. Řád bílého lva by člověku, který židovské děti zachraňoval před deportací do koncentračního tábora, předával člověk, jehož předkové na práci Židů parazitovali…

---

 _{Foto: ceskatelevize.cz; zprávy.idnes.cz; novinky.cz}

Proč Jiří Dienstbier škodí ČSSD?

„Pokud potřebuji radu ve státních záležitostech, sednu si do vany, na hlavu si nasadím cylindr a čtu ve vnitřnostech mrtvé kozy,“ prohlásil haitský diktátor François Duvalier, který údajně ovládal voodoo a černou magii.

Tímto výrokem se zapsal mezi politické exoty. Pro připomenutí: Duvalier (1907-1971) byl absolutistický vládce Haiti s prvky kultu osobnosti. Prohlašoval se za čaroděje a ztělesnění haitského národa.

Ovládá Jiří Dienstbier kouzlo voodoo?

Vzpomínáte na slavné Škromachovy proslovy od bazénku? To bývaly morální nářezy. Duvalier sedával ve vaně, Škromach v bazénku… I další sociální demokrat, Jiří Dienstbier, se ve státních záležitostech musel nechat inspirovat Duvalierovou metodou. „Populární“ ministr pro lidská práva kritizuje vlastní ČSSD a mluví o zlomovém okamžiku strany, která se prý musí změnit a otevřít. Posloužit k tomu mají nejspíš následující návrhy z jeho dílny:

    Pozitivní diskriminace Romů, jejich oddlužení
    Kvóty pro ženy
    Volební právo pro cizince s trvalým pobytem v České republice
    Možnost adopce dětí pro homosexuální páry

No, nevím. Jestli to myslí vážně, tak tu ČSSD v očích voličů úplně dorazí; to je cesta modrých ptáků, jen trochu oklikou. Aby ta oklika ale nevedla k TOP09, jak říkají někteří rejpalové na adresu oranžových kalouskovců. Není se co divit, že se v okolí Prahy ve velkém ztrácejí kozy. Jejich stopy končí v Lidovém domě. Velké množství smysluplných státotvorných návrhů koresponduje se zvýšenou spotřebou věšteckých pomůcek.

Slávek Sobotka se musí děsit, kdy zase bude Jiří Dienstbier hádat z vnitřností o budoucím směrování ČSSD. Ani se mu nedivím. Co kdyby to Jirka popletl, podíval se do minulosti a uviděl tam eurotátu všech dělníků Falbera, kterak posílá novináře někam, kakaového Boba, vinaře Ratha, křišťálového Grosse, létajícího Tvrdíka, Slávka škudlícího na byt z poslaneckých náhrad, Housku v ráži a další a další…

Každá politická strana má svého Dienstbiera, který to údajně myslí dobře, ale stranu de facto poškozuje. V případě Úsvitu, strany jednoho muže a devíti členů, ten Černý Petr zákonitě padl na pana Okamuru.

Je zajímavé pozorovat nevraživost mezi pány Dienstbierem a Okamurou. Ale proč? Oba vynikají populistickými nápady.  Ten první má za cílovou skupinu multi-kulti lidičky, pravdoláskaře, sluníčkáře, srdíčkáře, eurohujery a eurohavlisty. Ten druhý míří na zbytek naštvaných občanů. Potenciál obou skupin je veliký, místo je tu pro oba, takže pánové by si mohli kamarádsky podat ruku a usmířit se.

Největší rozdíl mezi nimi je jen v tom, kde jejich úžasné nápady vznikají. U Dienstbiera to již víme – ve vaně. U Okamury se to líhne nejspíš v kruzích obilí (sezóna je tu), odkud čerpá vědomosti a vesmírnou energii. Hnutí Úsvit již nemá jen devět členů, jak mu bývalo posměšně připomínáno. Zbrusu novým úsviťákům prý běží zkušební lhůty, a pokud nepropadnou, tak do konce roku by jich mělo být celkem padesát. Je to rozumné - víc hlav víc ví. Takže pro občany to bude pětkrát horší.

Jediné smysluplné prohlášení Tomio Okamury z poslední doby je, když řekl, že by zrušil funkci ministra pro lidská práva, jelikož stojí jen zbytečné peníze. V tom má naprostou pravdu. Bohužel, pan Okamura vždycky vidí pouze to, co my ostatní už dávno víme. Nikdy to není naopak, že by přišel s nějakou vlastní vizí, o které by nás přesvědčil a nám obyčejným (neosvíceným úsvitem) otevřel oči.

Jak je vidět, metody obou pánů mají jisté mouchy. Chtělo by to raději používat zdravý rozum.

Foto: ahaonline.cz; klatwa-voodoo.pl